Vaše příběhy

Ahojte lidičky.

Právě jsem se s rodiči a bráškama vrátila z dovolené v Tatrách, tak se hned „za tepla" chci podělit o svoje dojmy. Cestu na Slovensko jsme si zpestřili zastávkou v Beskydech. Když jsem viděla ty kopečky, zapochybovala jsem o tom, jestli „naši" vybrali tu správnou dovolenou. Jen co jsme autem vyjeli na Pustevny, rozložil taťka Chariota do jogingové verze a hurá na Radegasta. Od malička jsem velmi ráda středem pozornosti, a tak jsem si zase vychutnávala pocit hvězdy, když mne kolemjdoucí neskrývaně okukovali. Poté, co jsme se po rusko-polském zájezdu také dostali k focení u sochy Radegasta, pochopili jsme, že ten obdiv kolemjdoucích k Chariotu nebyl díky tomu, že by ho v Beskydech dosud nikdo neviděl, ale zřejmě proto, že si všichni museli myslet, že se u Radegasta koná setkání vozíčků. Kromě nás se tam totiž zastavil také další Chariot a Croozer a vypadalo to jako malé „soustředění" před zářijovou akcí na Šumavě. Pozornému oku jistě neunikne, že zatímco se tatínkové pod slunečníkem občerstvují, v Croozeru si zatím tiše chrupe mimčo.

Jsme rodiči čtyř a půlleté dcerky Nikolky. Její přílišná zvědavost byla zřejmě také příčinou toho, že přišla na svět ve 24. týdnu těhotenství s porodní váhou 675 gramů a délkou 32 centimetry. Dnes už víme, že pospíchat se má pomalu, a tak ani Nikolka i přes veškerou odbornou péči nikam nepospíchá. Její DMO – spastická quadruparéza má za následek to, že ve svém věku dosud nechodí ani sama nesedí.

Po rodičích Nikolka zdědila lásku k přírodě a pobytu na čerstvém vzduchu, a tak od malička miluje procházky resp. projížďky v kočárku – mimochodem je to pro ni také jistota, že ji po tu dobu určitě nebude nikdo nutit do cvičení. S manželkou jsme vždy rádi cestovali na kolech, avšak s Nikolčiným handicapem jsme kola „pověsili na hřebík". Tím, že Nikolka dosud nesedí, nemá dosud dostatečně zpevněná záda, a z toho důvodu pro ni i ta nejpohodlnější sedačka na kolo není dostatečně pohodlná, neboť se v ní cítí nestabilně.

Jmenuji se Martin. Teď je mi něco málo přes rok a začínám svoji 2. cyklistickou sezónu. Jezdím od svých 12 týdnů! Moc si z té doby nepamatuji, jako mimčo jsem se houpal v závěsné sedačce ve vozíku a většinu času prospal. Ale čím jsem byl starší, bylo to zábavnější. Pozoroval jsem z kočárku dění kolem sebe( hlavně přírodu) a litoval ostatní ještě nesedící kamarády, kteří v normálním kočárku koukají do stropu boudičky! Za loňskou sezónu se mnou rodiče najezdili okolo 700km na kole a rozhodně jsme byli s naším Cougarem všichni spokojeni. Prostě žádný problém.

další tuzemskou premieru ve využití dětských přívěsů se v lednu 2005 postarali manželé Přikrylovi, kteří nám poslali svůj pozdrav z Valašska. Vozík Cougar 1 CTS jim prý dělá jen radost. Koneckonců, na obrázcích vypadají spokojeně všichni, včetně psa Cira. Na plné využití Ski Setu zatím nebylo dost sněhu, na další obrázky i s lyžemi místo kol se budeme těšit.

Tak jsem se „na chvilku" odmlčela, protože, jsem bohužel za poslední rok tolik „povyrostla", že jsem se i v největším modelu Chariota (Captain LX) při jízdě často „bouchala" hlavou o střechu. Taťka si marně "lámal hlavu" nad tím, co si bez našeho pomocníka za kolo i do terénu počneme, protože ač jsem nechodící, díky Chariotu a mým "bláznivým" rodičům, mám Čechy "slítané" zřejmě víc než které jiné zdravé dítě. Naštěstí nám "trn z paty" zase vytrhl strejda David Seifert.

Náš príbeh začal narodením vnúčaťa. Nakoľko s manželkou veľa bicyklujeme, nastal problém, či ísť za vnukom, alebo bicyklovať. Riešením bol vozík za bicykel, ktorý som videl na nejakej výstave pred pár rokmi. Po márnom pátraní v slovenských vodách som sa rozhodol vozík urobiť sám. Aj keď nebol najhorší a jednu sezónu nám spoľahlivo odslúžil, pre druhý vozík sme si už zašli do Prahy.

jmenuju se Vendulka Vrtalová, je mi rok a půl a nedávno jsem dostala nový vozík. Konečně mě rodiče přestali nechávat doma, když někam vyrážejí za dobrodružstvím. Dřív to bylo tak, že táta se bál cyklosedaček a máma se mnou nechtěla sama jezdit. Pak se jednou odhodlala a půjčila si od kamaráda sedačku na nosič, když jsme spolu byly na dovolené v jižních Čechách.

20. októbra 2004:

dnes sme úspešne otestovali vozík CROOZER 737. Doobeda bola hmla, tak sme vyrazili až poobede. Mali sme trochu obavy ako to bude Davidko zvládať a tak sme si zvolili malú okružnú jazdu cez mesto. Ludia ostávali stať v nemom úžase! Dokonca aj vodiči sa za nami otáčali až sme mali obavy, že spôsobime nejakú dopravnú nehodu :o). Davidkovi sa vozenie velmi páčilo, dokonca nam po polhodine zaspinkal, plakal iba keď sme zastavili kvôli foteniu.

"Deset tisíc," odpověděli jsme hned u podolské porodnice na otázku jakéhosi dospívajícího jinocha, kolik ta věc za kolo stojí. Kdoví, jestli si všiml, že v ní sedí dítě. Ten druhý u viaduktu přes Vídeňskou ulici už byl ve správnějším rodičovském věku a Karolinky si jistě všiml. Na stejnou otázku dostal stejnou odpověď. Asi by nám dovozce vozíků měl platit za reklamu.

Zdravíme Vás a zasíláme slíbené dojmy z CROOZERu 535, s nímž jsme strávili týdenní dovolenou v Krkonoších.

Bomba! Za normálních okolností bychom byli značně dvojčaty omezeni. Takto jsme podnikali normální výlety, pravda, chce to volit menší převýšení a mírnější terén. Ikdyž po lesní horské cestě se projede v pohodě a na nějaký výšlapy jsme se taky hecli (vrchol Žalý s rozhlednou a Zlaté návrší 1410m.n.m).