|
Tady je tedy Příběh první:
Všechno začalo příchodem synka Davídka do naší rodiny. Narodil se v listopadu 2002 ve Vrchlabí, do vody, patnáct let po naší dceři Terezce.
Když přišlo jaro, došlo mi, že místo naší oblíbené rodinné cyklistiky se budeme na čas oddávat jen procházkám s kočárkem, chceme-li být spolu. Vyráželi jsme aspoň na výlety do okolí šumavské chaloupky a já jsem zjišťoval od cyklistů, co se dá v naší věci podniknout. Plánoval jsem pořízení dětské cyklosedačky a tak jsem majitele sedaček obtěžoval svými dotazy, abych vybral co nejlépe. Překvapilo mne, co všechno je třeba brát v úvahu a mé nároky byly v představách čím dál vyšší. Pořizovací cena dávno opustila řády stokorun a málem i tisíců, když se to stalo. U Chalupské slati jsem narazil na sedačku snů. Byla pružně připevněna k jízdnímu kolu, komfortně polstrovaná a dokonce mírně polohovatelná. Majitel mi ochotně prozradil, na kolik jej přišla. Hrklo ve mně, ale představa společných výletů s miminem zvítězila. Už už jsem si myslel, že mám vyhráno, že s Davídkem brzy vyrazíme, když ten tatínek dodal: „Radši si počkejte, až bude jezdit sám. Je s tím dost dřina. Těžiště je moc vysoko a daleko vzadu, pro cyklistu ta nejhorší kombinace." Napadlo mne, že jsem narazil na netrénovaného chudinku, ale přidala se jeho žena, která mne ujistila, že do Davídkova roku a půl věku mohu na sedačku zapomenout. „Podívejte, jak malému visí hlava!" dodala a ukázala na svého synka, který mezitím usnul. Na odchodu jsem se sám sebe ptal, proč tedy asi sedačku vůbec používali, když byli tak nespokojení. Řada dalších lidí, kteří měli s dětskou cyklosedačkou zkušenosti, však mluvila podobně: „Co máme dělat, když jsme investovali tisíce a beztak není jiná možnost? Prostě počkáme, až usne, a pak mu přivážeme hlavu k opěradlu šátkem!". Navíc upozorňovali na nebezpečnost použití sedačky s ohledem na zdraví přepravovaného dítěte. Vůbec mne do té doby nenapadlo, jak je malý pasažer „na ráně" v případě nehody, pádu bicyklu na stranu nebo třeba při střetu s větví.
Sedačku jsme se ženou nakonec rozhodně zavrhli a usnesli se, že se prostě při vyjížďkách na kolech vystřídáme. Matná vzpomínka mi však zabránila vzdát se naděje. Asi o rok dříve jsme na kvildském parkovišti vystupovali z auta právě ve chvíli, kdy z vedlejšího vozu holandská maminka vyložila dva malé cyklisty s koly a třetí dítě, tak roční, vložila do jakéhosi Velorexu, taženého za kolem. Než jsme se nadáli, všichni zmizeli, jen údiv po nich zůstal. Mé opovržení matkou – vražedkyní, která zbytečně riskuje život dítěte – chudáka ve vozíku za kolem bylo tehdy tak silné, že mi tento způsob přepravy Davídka na výletech ani omylem nepřišel na mysl. Vyslechnutí všech těch sedačkových hrůz postavilo však tu vzpomínku do jiného světla: Co se může stát mrňousovi, chráněnému konstrukcí z trubek? Začal jsem pátrat. Bylo předjaří roku 2003.
Oslovení cykloprodejci vrtěli hlavami, ale přívěsy znali ze zahraničních veletrhů. Na českém internetu nebylo po dětských přívěsech za jízdní kola ani vidu, ani slechu. Zkusil jsem štěstí ve světě a nestačil se divit. V Holandsku, Británii, v sousedním Německu se to jen hemžilo dětskými přívěsy, považovanými tam za přirozenou součást cyklistického světa. Ukázalo se, že drtivá většina všech odkazů vede k německé firmě Zwei plus zwei, která představuje lídra evropského trhu s cyklopřívěsy, na jejichž vývoj a výrobu se specializuje už řadu let a v Evropě zastupuje kanadského výrobce Chariot Carriers, který má ve stejném oboru patnáctiletou tradici. Nechtěl jsem vycházet jen z informací na jejich webových stránkách a řekl si o katalog. Přišel obratem spolu s CD se záběry z čerstvých crash-testů.
Bylo mi jasné, že jsem objevil řešení pro našeho Davídka a přívěsům jsem doslova propadl. Učarovalo mi, jak pohodlně a přitom bezpečně lze děti i novorozeneckého věku přepravovat nejen při cyklistice, ale i při jiných sportech. Najednou mi došlo, že jsem díky synkovi možná objevil rozšíření nabídky své firmy, dosud zaměřené na import elektroniky. Požádal jsem o schůzku v centrále Zwei plus zwei v Kolíně nad Rýnem a za pár dní vyrazil autem, abych mohl naložit vzorky vozíků. Čekal jsem milé přijetí, ale celodenní setkání se skvělými lidmi předčilo má očekávání. Jako první zájemce z východní Evropy o zastoupení jsem budil velikou pozornost a zájem. Mluvil jsem snad se všemi a navíc absolvoval podrobné seznámení s vývojem, výrobou i produkty samotnými. Měl jsem štěstí a setkal jsem se i se zástupci kanadského Chariot Carriers. Domů do Prahy jsem si vezl jako vzorek první Croozer 535 a málem o něj přišel na hranicích. Celníci – taťkové byli totiž nadšeni.
Hned o víkendu jsem na chalupě podrobil přívěs krutému testu, než do něj posadím Davídka. Místo dítěte jsem vezl Terezinu tašku s učením. Zjistil jsem, že vozík nelze zvrhnout ani na louce plné drnů, při simulovaném pádu kola se díky kloubovému závěsu přívěs ani nepohnul. Zatímco jsem trnul hrůzou na příkrých schodech u místního hřiště, vozík za mnou klidně hopkal po vysokých stupních. Když nekapituloval ani při bočním nárazu o obrubník, bylo rozhodnuto.
O pár měsíců později, v létě roku 2003, se tedy Davídek a další děti v naší zemi poprvé povozily v přívěsu za kolem.
Rozšíření programu firmy se pro nezájem mého společníka nepovedlo. Zato mně se povedlo založit firmu novou, zaměřenou výhradně na dětské přepravní systémy. Takže Davídek se dočkal báječného svezení a já zase smyslu své práce.
David Seifert |
